Informace k novele zákona na ochranu zvířat proti týrání
Vážení kolegové myslivci, kynologové, sokolníci
možná jste v současné hektické době ovlivněné pandemií koronaviru a mnoha opatřeními v této souvislosti, nezaregistrovali, že s platností od 1. 1. 2021 byl novelizován zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, kdy chovatelům zvířat přibyla nová povinnost, jejíž porušení se stalo novou skutkovou podstatou přestupku.
Zákon výslovně ukládá každému chovateli povinnost zajistit, aby zvíře, které chová, nezranilo ani neusmrtilo zvíře jiného chovatele. To neplatí, pokud se zvíře jednoho chovatele brání útoku zvířete jiného chovatele nebo pokud zvíře chovatele brání prostor určený k jeho chovu a dále v případě pasteveckých psů při ochraně hospodářských zvířat. Toto ustanovení se vztahuje na volně žijící zvíře, pouze pokud je chováno v zajetí. Toto ustanovení se nevztahuje na zvíře chované v honitbě podle zákona o myslivosti a na loveckého dravce, pokud je používán podle zákona o myslivosti.
Fyzická osoba se jako chovatel dopustí přestupku tím, že nezajistí, aby jí chované zvíře nezranilo ani neusmrtilo zvíře jiného chovatele. Za tento přestupek lze uložit pokutu do 100 000 Kč. Obdobného přestupku se může dopustit také právnická nebo podnikající fyzická osoba, která jako chovatel nezajistí, aby jí chované zvíře nezranilo ani neusmrtilo zvíře jiného chovatele. Za přestupek spáchaný podnikající fyzickou osobou, či právnickou osobou lze uložit pokutu do 3 000 000 Kč.
Z hlediska zavinění postačí ke spáchání přestupku v režimu zákona na ochranu zvířat proti týrání nedbalost a to i nedbalost nevědomá. K naplnění výše uvedené skutkové podstaty přestupku dojde tak, že zvíře chovateli unikne. Dle výkladu Ministerstva zemědělství je za únik zvířete považováno „vzdálení se zvířete ze sféry ovladatelnosti zvířete jeho chovatelem a kdy chovatel není schopen své zvíře ovládat a určovat jeho chování.“ Občanský zákoník zvířeti přiznává smysly, nikoliv rozum, vůli, rozhodování nebo deliktní způsobilost. To, že zvíře je nadáno smysly, neznamená, že odpovědnost za zvíře nenese jeho chovatel. Odpovědnost chovatele za zvíře plyne také z příslušných ustanovení občanského zákoníku, které upravují škodu způsobenou zvířetem.
Při případném vyvinění se nelze argumentovat tím, že instinktivní chování zvířete je do určité míry nepředvídatelné a je v podstatně objektivně nemožné zpětně vyšetřit, jakými instinkty byla zvířata v době případného incidentu vedena, tedy které zvíře a na základě jakého spouštěče konflikt vyvolalo a které zvíře se bránilo, popř. jak zvířata reagovala na další vzájemné podněty (štěkání, kopání, kousání). S tím, že je chování zvířete do určité míry nepředvídatelné, totiž musí chovatel zvířete počítat a přizpůsobit tomu své jednání. Pokud chovatel úmyslně poštve své zvíře na druhé zvíře, a dojde k usmrcení druhého zvířete, lze takový čin posuzovat také jako trestný čin „Týrání zvířat“ podle § 302 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník„).
Z uvedené povinnosti jsou pak vyloučeny osoby, které by mohly být považovány za chovatele volně žijících zvířat, jejichž chování, včetně eventuálního poranění či usmrcení zvířete jiného chovatele, nelze ovlivnit, tedy osoby vykonávající právo myslivosti v postavení uživatele honitby, které neodpovídají za zranění či usmrcení např. hospodářských zvířat vlkem jako zvířetem chovaným uživatelem honitby. V tomto smyslu nelze toto ustanovení vykládat.
Věřím, že uvedené informace přispějí k tomu, že nebude docházet ke zbytečnému zraňování, či usmrcování zvířat jiných chovatelů, kdy každý bychom si měli uvědomit hranice vlastní odpovědnosti.
za Dozorčí radu ČMMJ a Kynologickou komisi ČMMJ zpracovala:
Mgr. Marcela Medková